Když jsem před mnoha lety četl autobiografii Wernera Heisenberga Část a celek, jedna z věcí, která mne zarážela i fascinovala zároveň, bylo autorovo vyznání, jak na gymnáziu tento budoucí jaderný fyziky louskal v letních dnech Platónovy spisy v originále. Číst Platóna na střední škole ještě není tak zarážející, že se v něm vyžívala jedna z budoucích největších kapacity atomové fyziky své generace už bylo trošku unapetitlich, ale, že si to dával v originále, i přesto, že byl Heisenbergův otec profesorem klasické řečtiny, už bylo přece jenom trochu moc. Nedokázal jsem vstřebat, proč by něco takového dělal člověk, který se profesionálně filozofií později vůbec nezabýval. Spásnou myšlenkou mi bylo, že Heisenberg tak naštěstí učinil a věnoval se ve svém dospělém životě něčemu mnohem užitečnějšímu. No, vy, kdo znáte jeho pohnutý osud, mě ale chápete, ne?
V současnosti je velmi populární myšlenka, že filozofie je v krizi, nemá pořádně co říct, postupně se rozpouští ve vědě, které nemůže konkurovat a opouštěje palác deskripce pomalu odchází na vejminek normativity, kde jí je rovněž poněkud těsno. Postupně totiž přišla, i díky mnoha pochybným dcerám v podobě filozofických tradic, o celou řadu oblastí, k nimž kdysi mohla něco říci. Experimentální filozofie je sympatická, ale bez metod přírodních věd neobstojí, etika se ji ztratila pod rukama a přesunula se k morální psychologii a zkoumání jsoucího jakožto jsoucího snad už nikdo dneska nemůže brát vážně, snad jedině z dějinných důvodů. Jediné, co může filozofii vyživovat je reflexe vědy, byť o žádné vyživovací povinnosti vědy směrem k filozofii mluvit nemůžeme.
V poslední době jsem zažil několik velmi křečovitých pokusů zachránit filozofii její pozici. Ať už se jedná o kritiku evoluční teorie a nehorázné obvinění z toho, že je tautologií, všemožné pokusy revitalizovat marxismus v dílech Badioua, Negriho a Hardta nebo Agambena a jejich českých mutací obviňovat vědu z toho, že je "oligarchickým nástrojem veřejného diskursu" (eh), popř. kejkle fenomenologů s vědomím. Obávám se, že všichni ti, co filozofii přisuzují olbřímí, ultimátní roli v případě poznání, zkrátka nečetli Quina a i z toho důvodu přicházejí se všemi možnými pokusy, jak filozofii zachránit a v jejich očích zřejmě i spasit. O to příjemnější jsou naturalisticky orientované tendence filozofii ani ne tak zachraňovat, jako spíše vymezit jí pozici v rámci vědy a vědeckého zkoumání. Tak například Alex Rosenberg a Peter-Godfrey Smith se shodně domnívají, že pokládat a zodpovídat určité otázky zvládne jenom filozofie. Stačí zalistovat jejich posledními monografie či průvodci a jejich postoj se hned vyjasní (zde, zde či zde). Domnívám se, že nejpřesněji lze vztah mezi vědou a filozofií v současnosti vyjádřit na pozadí otázek, které si oba obory lidské činnosti kladou. Zatímco věda progresivně odpovídá na čím dál tím větší počet otázek, filozofie je v tomto ohledu Popelkou. Otázky, které jednak věda zodpovědět nedokáže (zatím?!) a zároveň je nechává na filozofii, se v podstatě týkají pouze vědy - jejích limitů, nedostatků, postupů, obtížností, používaných pojmů apod. Velmi si cením Rosenbergova dělení možných otázek:
Among the questions science cannot answer yet, there are questions about why the sciences cannot yet or perhaps will not ever be able to answer these questions. Call the questions about what a number is, or what time is, or what justice is, first order questions. The second order questions, about why science cannot as yet cope with the first order questions, are themselves questions about what the limits of science are, how it does work, how it is supposed to work, what its methods are, where they are applicable and where not. (Rosenberg (2011) Philosophy of Science, p. 21)
Na příkladě biologie pak Rosenberg jasně předznamenává svoje stanovisko:
For example, it is to biology that many look for insight into “human nature.” It is biology that appears to address the question of what is “life” and whether things have a meaning or purpose beyond the merely physical and chemical processes that constitute them. Now, biological science itself does not tell us whether it has the power to answer these questions. And for that reason there are lively debates about biology’s scope and limits, its authority to answer such perennial questions of deep human concern. These questions about biology’s scope and limits are clearly philosophical ones. (Rosenberg, McShea (2008) Philosophy of Biology, p. 2)
Společným jmenovatelem je ale tvrzení, že filozofie může klást otázky, které na ní vlastně zbývají, protože je věda momentálně není s to zodpovědět, a jestli někdy bude, to je otázkou dalšího vědeckého zkoumání, nikoliv filozofie.
Osobně však nejsem zastáncem tvrzení, že filozofii zvoní hrana. My, co se filozofií zabýváme, máme například spoustu věcí, se kterými bychom se měli vypořádat. Už dějiny filozofie představují chlév, který bychom měli ale opravdu řádně vyklidit a při té příležitosti můžeme najít celou řadu zapomenutých myšlenek, které v současnosti znovuobjevujeme. U této příležitosti nemohu nevzpomenout na vyjádření prof. Davida Storcha z poslední Jednoty filozofické v Olomouci, kdy se v diskusi vyjádřil o tom, jak se vrátil před časem ke čtení Darwinova O původu druhů, a byl (znovu) fascinován tím, že "má ve všem pravdu." I tady je místo pro filozofii ptát se, jak je možné, že přes monumentální důkazy o platnosti evoluční teorie se pořád ještě najde spousta těch, kdo její status zpochybňují či dokonce popírají. Stejně tak jednotlivé filozofické koncepce, které již v době svého vzniku byly nepoužitelné (ano, fenomenologie ve světle díla Williama Jamese), by si zasloužily filozofickou reflexi stran toho, proč tak snadno nacházely ohlas a zástupy vyznavačů. Filozofie může v takovém případě položit otázky a pokoušet se na ně odpovídat, ale konečným soudcem musí být empírie, resp. věda a její poznatky. Samozřejmě je legitimní uvažovat, podobně jako Rosenberg, o tom, zda jsou vědecké postupy, teorie či pojmy používány adekvátně, proč nám např. stále uniká definice života a jestli ji vůbec potřebujeme nebo, jakým úskalím pro veřejnost jsou neustálé návraty kreacionismu, pseudovědy nebo samotné relativizování vědeckého přínosu. Za další je tu pojmová analýza, podněcování kritického myšlení a argumentace, takže ne, konec filozofie se zatím rozhodně nekoná.
Není toho málo, ale filozofie už zkrátka dávno nepředstavuje jedinečný přístup k lidskému poznání, s tím je potřeba se smířit. O to překvapivěji a příjemněji mohou působit snahy filozofii podpořit a zpětně jí získat jedinečnou, nezastupitelnou pozici (o což se nepřímo pokouší právě Rosenberg). Přesně za tři dny vyjde dlouho očekávaná kniha Rebeccy Goldsteinové Plato at the Googleplex: Why Philosophy Won't Go Away, která dle dostupných informací, recenzí a i posledního rozhovoru pro The Atlantic je svým způsobem pokusem o legitimizaci filozofie v době scientismu a naturalizované epistemologie. Goldsteinová se před několika lety vrhla na minuciozní analýzu argumentů boží existence (česky zde) a v poslední době se vrátila k Platónovi. Jestli jsou veškeré dějiny filozofie poznámkami pod čarou k Platónově díle, nechávám zcela bez povšimnutí. Možná to zní dobře, možná to obloudí nějakou slečnu v hospodě nebo začínajícího studenta filozofie, ale pravda je, že minimálně jeho epistemologie, ontologie a politická filozofie zapříčinily nepřeberné množství problémů, zaneřádily dějiny filozofie a poškodily mnoho slibných akademických kariér. Na jakékoliv verdikty stran knihy Plato at the Googleplex je ještě brzy, avšak Goldsteinová v rozhovoru naznačuje, jaké jsou zhruba její závěry a co ji k napsání uvedené knihy motivovalo. Nejvíce mne zaujaly dva postřehy:
There’s the claim that the only progress made is in posing problems that scientists can answer. That philosophy never has the means to answer problems—it’s just biding its time till the scientists arrive on the scene. You hear this quite often. There is, among some scientists, a real anti-philosophical bias. The sense that philosophy will eventually disappear. But there’s a lot of philosophical progress, it’s just a progress that’s very hard to see. It’s very hard to see because we see with it. We incorporate philosophical progress into our own way of viewing the world. Plato would be constantly surprised by what we know. And not only what we know scientifically, or by our technology, but what we know ethically. We take a lot for granted.No tak to si pište, že by byl Platón překvapen, pokud by ho rovnou neodvezli, ale Goldsteinová má rozhodně pravdu minimálně v jedné věci: filozofie se vyvíjí a minimálně od 50. let dvacátého století, tj. vzhledem k naturalizace epistemologie, je dynamika vývoje velmi znatelná a ignorují ji jen diletanti. S tím souvisí i druhý postřeh, který v zásadě přitaká tomu, co jsem uvedl výše:
The growth in scientific knowledge presents new philosophical issues. The idea of the multiverse. Where are we in the universe? Physics is blowing our minds about this. The question of whether some of these scientific theories are really even scientific. Can we get predictions out of them? And with the growth in cognitive science and neuroscience. We’re going into the brain and getting these images of the brain. Are we discovering what we really are? Are we solving the problem of free will? Are we learning that there isn’t any free will? How much do the advances in neuroscience tell us about the deep philosophical issues? These are the questions that philosophers are now facing.
Problém je ale v tom, že těmto otázkám čelí jinak vědci a jinak filozofové. Obě skupiny, pokud takové dělení přijmeme, sice provádějí revizi dosavadních poznatků, ale na rozdíl od vědců, filozofové nemají příliš prostor, jak přispět k zodpovězení deskriptivních otázek. Spíše mohou jen vyřazovat svazky své tradice a rozvíjet dílčí otázky, popř. lámat si hlavu s tím, jak je možné, že celá řada filozofických příspěvků byla tak zavádějící. Druhý problém, který však nejsem s to posoudit, protože jsem knihu ještě nečetl, naznačuje recenze Robina Friedmana. Samotný závěr vyjadřuje obavy, přesto, že se na knihu Goldsteinové těším hodně, které mám od chvíle jejího ohlášení:
For all its literary flourishes in the fictional sections, this book is slow and difficult, both in the text and in the detailed notes which are essential for understanding. The readers of this book will likely be those who are already committed to the value of the philosophic endeavor. Such readers, and those new to philosophy but willing to engage with Plato and Goldstein, will find this book inspiring. It made me want to go back and reread Plato again. Books tend to find their own proper readers.
Zkrátka a dobře: nebude kniha Plato at the Googleplex přesvědčovat již přesvědčené, a to na obou stranách? Nevím, je třeba si počkat do 4. března, kdy začne být oficiálně k dostání. Do té doby můžeme buď jako fenomenologové, vitalisti a kreacionisti všech pruhů a barev zpytovat svědomí nebo jako scientisticky a naturalisticky orientování filozofové s pokorou očekávat, s čím novým věda přijde a co nám milostivě dočasně přenechá. Každý podle vlastního uvážení.
h/t: Filip Tvrdý za Williama Jamese, Lukáš Zámečník za Wernera Heisenberga
Pozn.: btw., všimli jste si, jak celá řada popularizačních titulů, které v posledních letech vychází, je zpravidla uvedená vzpomínkami na konkrétní události z života autorů?
Žádné komentáře:
Okomentovat